Co o nás prozradí řeč těla? Malý manuál neverbální komunikace

Komunikace je klíčem k úspěchu. Bez domluvy, ochoty a vstřícnosti se jen těžko pracuje. V dnešní době existuje spousta kurzů, kde nás naučí, jak správně komunikovat s lidmi, jak získat jejich náklonnost, co říci. Verbální komunikace, tedy přímé užívání slov (mluvení), je jen malou částí toho, jakým způsobem člověk komunikuje. Tu větší a podstatnější část tvoří tzv. neverbální komunikace.

Neverbální komunikace

Slovo neverbální, resp. nonverbální, znamená „beze slov“ a pochází z latiny. Znamená to tedy takový způsob komunikace, kdy nevyužíváme mluvené slovo, ale dorozumíváme se jiným způsobem. Tento způsob komunikace využívá člověk jak vědomě, tak nevědomky. Projevujeme tak naše pocity a emoce, vyjadřujeme, jak se zrovna cítíme.

Neverbální komunikace se projevuje několika způsoby. Mezi ně patří gestika (co děláme během komunikace s rukama a celým tělem), mimika (jak se tváříme), oční kontakt (jak se díváme na ostatní), posturika (jaký zaujímáme postoj), haptika (jak se dotýkáme), proxemika (jak daleko jsme od ostatních, se kterými komunikujeme) a chronemika (jak vynakládáme čas při neverbální komunikaci).

Neverbální komunikace téměř vždy doprovází komunikaci verbální. Pro tiskového mluvčího nebo člověka, který neustále komunikuje s klienty a komunikací se živí, je velmi důležité sladit obě části komunikace na určitou úroveň. Verbální komunikace se dá naučit téměř dokonale, neverbální je řečí našeho těla. Pokud se naučíme, co jaký postoj, výraz či dotek znamená, můžeme číst v ostatních jako v otevřené knize a získáme tím výhodu například při obchodním jednání. Řeč těla se totiž skrývá velmi obtížně, chce to pevnou vůli a trpělivost. Můžete tak ale ostatní přesvědčit o tom, že je vše v nejlepším pořádku, přestože máte nervy na pochodu.

Komunikace očima

Říká se, že oči jsou oknem do duše člověka. A také se říká, že na každém šprochu pravdy trochu. Ne jinak je tomu i v případě očního kontaktu. Komunikaci očima lze považovat za stěžejní část neverbální komunikace. Pohledy našich očí vyjadřují míru naší sebejistoty, vypovídají o osobnosti a vlastnostech člověka. Při vzájemné komunikaci bychom se měli snažit udržet oční kontakt, délka pohledu nemusí být dlouhá, ale časté navazování kontaktu očima svědčí o zájmu s danou osobou komunikovat.

Oči nám o druhém prozradí velmi cenné informace. Má-li protějšek rozšířené zorničky, znamená to zájem či emocionální rozrušení, zúžené zorničky naznačují rozčilení. Při vyhýbání očního kontaktu se můžeme domnívat, že dotyčný nemluví pravdu nebo s námi nejedná na rovinu, snaží se kličkovat, je nervózní a nejistý sám sebou. Pohledy mimo, zírání do stropu či do rohu místnosti svědčí o nezájmu. Při zaujatém pohledu zjistíme, co dotyčného upoutalo, kam jeho pohled směřuje. Dívá-li se dotyčný často, byť nenápadně, na hodinky či pokukuje ke dveřím, je jisté, že jej rozhovor nebaví a rád by jej ukončil.

Postoj těla

To, jaký zaujímáme postoj při komunikaci, vyjadřuje, jaký máme vůči druhému vztah. Zda mu věříme, máme z něj strach nebo je nám lhostejný. Překřížené končetiny a přenesení váhy na jednu stranu vyjadřuje obranný postoj a dotyčný nám tak dává najevo, že je mu rozhovor nepříjemný a nechce s námi komunikovat.

Kromě toho postavení těla ukazuje na konkrétní vlastnosti jedince. Pevný a vzpřímený postoj poukazuje na sebevědomého člověka, kterému nechybí odhodlání, rozhodnost ani sebeovládání. Opakem je shrbené tělo, kulatá ramena. Takový člověk má nízké sebevědomí a je snadno ovlivnitelný.

Je-li nám někdo sympatický, máme tendence se k němu občas naklonit, být mu blíže. Naopak od člověka, který nám vyloženě nesedí, se snažíme odvrátit a co nejrychleji ukončit rozhovor.

Gestikulace a pohyby celého těla

Gesta jsou po očním kontaktu druhou nejobvyklejší formou neverbální komunikace. Jde o odraz toho, co si v určitou chvíli člověk myslí. Gesta doplňují a dodávají váhu Vašim slovům. Nadměrná gestikulace může ostatní mást a působí spíše negativně. Pokud si tedy jste vědomi toho, že až příliš rozhazujete ruce při hovoru nebo máte podobné zlozvyky, snažte se je zmírnit.

Tak například čmárání na papír nebo složení brýlí vyjadřuje nezájem. Pokud si hrajeme s tužkou, poklepáváme nohou či kolenem nebo neustále něco převalujeme v prstech, znamená to, že jsme nervózní, netrpěliví či si nejsme zcela jisti danou skutečností. Při tření nosu nebo neustálém poškrábávání těla se snažíme najít výmluvu či odpovídající odpověď, vyjadřujeme určitou míru nervozity. Nadřazenost vyjadřuje člověk například spojením prstů do tvaru stříšky. Nadzvedávání prstů od klávesnice, či pokládání a zvedání pera, manipulace jen tak vzduchem ukazuje na přemýšlení nad textem.

Gest a podobných výrazů je nepřeberné množství. Vše se odvíjí od jedince samotného. Sledujte pozorně osobu, se kterou povedete dialog a snažte se vnímat jak rozhovor, tak i chování dotyčného.

Mimické výrazy

Mimika, neboli výrazy obličeje, se čte nejlépe, obličej totiž vyjadřuje naše emoce. Patří sem například smích, úsměv, zamračení, tón a výška hlasu a další. Člověk může vyjádřit různé pocity pomocí těchto výrazů: sarkasmus, veselost, upřímnost, smutek. Lehkým úsměvem nikdy nic nezkazíte, naopak vysíláte pozitivní energii. Přimhouřené oči nebo zamračené čelo vyjadřuje zamyšlení či hloubání nad problémem. Zvýšené promnutí či špulení rtů svědčí o nervozitě. Našpulená pusa vyjadřuje také uraženost. Strnulá tvář a upřený pohled znamenají zaraženost a zjištění neočekávaného. Při zvednutém obočí hrozíme nebo chceme ujištění od druhé strany.

V obličeji se nám zračí to, co nás napadne jako první. Je proto důležité přidávat tomu patřičný důraz.

Vzájemné doteky

Při neverbální komunikaci projevujeme své emoce zejména pohlazením (soucítíme s druhým, vyjadřujeme lásku) či poplácáním (chválíme, vyjadřujeme obdiv). Nebo jen zdůrazňujeme komunikaci letmým dotekem. Vzájemné doteky jsou charakteristické pro bližší vztahy, určitě nebudeme hladit někoho, koho neznáme či vidíme prvně. Vnější hranou dlaně můžeme také naznačit pohrůžku. Doteky také vyjadřují dominanci či nadřazenost (např. způsob, jakým podáváme či přijímáme ruku, zda první nebo druzí), která patří do vztahu zejména pracovního.

Prostor pro komunikaci

Z řeči těla je zřejmé, konkrétně z prostoru, který je kolem komunikujících lidí, jaký mají dotyční mezi sebou vztah, o jakou komunikaci se jedná, v jak velkém prostoru mohou komunikovat apod. Celý komunikační prostor rozdělujeme na čtyři komunikační zóny. Je důležité jednotlivé zóny druhých tolerovat a nesnažit se nutně dostat do další, bližší zóny.

Pokud je komunikační zóna menší než padesát centimetrů, jde o zónu intimní. Sem patří lidé, kteří mezi sebou mají velmi blízký vztah. Další zóna je v rozmezí padesáti a stodvaceti centimetrů a říkáme jí osobní. Vzdálenost dvou až tří metrů lze označit jako společenskou a setkáme se s ní ve většině případů. Všechno ostatní patří do tzv. veřejné zóny.

Pokud se násilím budeme snažit dostat k dotyčnému blíže, ukončí s námi rozhovor, uzavře se vůči nám a veškerá snaha o komunikaci příjde vniveč.